Prázdninová cesta do Skotska
Jak jsme byli ve Skotsku a co jsme tam viděli
Ve vskutku mezinárodní sestavě - Leah-Austrálie, Saša-Slovensko, Irena a stryc Marcin-Česko - jsme v červenci (2004) vyrazili na okružní cestu po Skotsku, které slibovalo pro každého něco (já jsem se přirozeně těšil nejvíc na místní malt whiskies).
My, Čeští zástupci výpravy, jsme si několik dnů užívali pocitu "euroobčanů", když jsme přejížděli Evropou bez problémů a potřeby cestovních pasů (pasy jsme poprvé potřebovali až doma, kdy jsme jeli z Moravy na Slovensko ...- nějaké divné ...).
Tady jsem ještě v Callais a ještě čistý ...
Leah se Sašou vyrazily létadlem o několik dnů dřív zapařit do Londýna a snad taky něco zajímavého vidět (těžko z hlavy řéct ...). Vyfotily ale parlament a pár dalších baráků v centru, tak asi nebyly celou dobu v Soho.
Sraz jsme měli v Doveru - komunikace na téma kdy a kde probíhala přes SMS (tímto děkujeme mobilním operátorům za 100% služby). Stejně jsme se uprostřed noci několik hodin naháněli a míjeli ... Setkání bylo velkolepé!
Vyrazili jsme směr sever a brzy po ránu nás přivítal (před devátou ranní) ospalý Newark - na fotce dámy očekávají otevření jejich domovského pubu "U Čarodějnice".
V Anglii (a ve Skotsku o to víc) se mísí roztomile staré s novým, supermoderní výdobytky se závanem starosvětské pohody ... Klasických červených telefonních budek ubývá docela rychle, jsou nahrazovány čímsi z aluminia a skla ... fuj!
První dvě noci na ostrovech jsme strávili v nádherném Yorku (v tom starém - Nový York si udělali jiní jinde). Oficiální webová stránka města. Srdce
tohoto města tvoří historické centrum - spleť úzkých uliček s různě dolepovanými domky - za náklon mnohých z nich by se nemusela stydět šikmá věž v Pise - všechny cesty
vedou k Minster of York - úžasné katedrále, kde byl, mimo jiné, korunován i Konstantin Veliký (přítomnost římských stavitelů je cítit úplně všude), církev odtud po staletí tahala za provázky ... (Víc fotek York Minster.)
Pokud někdy budete hledat ubytování v Yorku, můžeme doporučit místní Youth Hostel - klidný, čistý, pohodový.
Další cesty nás vedly do (pro nás) posledního zajímavého města v Anglii - Durhamu. Katedrála v Durhamu, která současně funguje jako univerzita, jejíž atmosféra musí pozitivně působit i na toho největšího darebáka ... (kdo by chtěl zkusit štěstí a zapsat sebe, či své dítko, na pár let ke studiu, zde je the University of Durham)
A pak už přišlo očekávané "Goodbye England!" ....
.... a tělem probíhalo lehké mravenčení, když jsme poskakovali na hranici a vykřikovali: "Jsem v Anglii, jsem ve Skotsku!!" Ti, kdo znají jen náznak dějin těchto dvou zemí, dobře vědí, že to zase taková legrace nebyla ...
Velmi zajímavé stránky o historii Skotska jsou Discover the History of Scotland, Scotland - A History, případně A Short History of Scotland dovedené až do referenda o částečné samostatnosti v roce 1997.
Skotové jsou dost hrdí na svoji vlajku (Union Jack visí jenom tam, kde opravdu musí) - svatoondřejský kříž, o němž se říká, že je to vůbec nejstarší národní vlajka, jejíž historie sahá ještě před 12. století. (Pár informací o the Cross of St. Andrew a the Royal Flag of Scotland - Skoti totiž nejsou žádní troškaři a mají rovnou dvě vlajky!!)
Edinburgh je kosmopolitní město hemžící se nikam nespěchajícími lidmi mnoha národností, dá se tady strávit několik týdnů, a pořád by bylo kam chodit (ve dne i v noci).
S ubytováním jsme tentokrát měli trochu smůlu: Nedoporučujeme Youth Hostel na Princess Street, který je sice celkem levný (asi 14 liber), ale dost hnusný, na recepci totální chaos, nezamykají se pokoje(!), navíc Leah přišla řádově o 60 liber, které jí stáhli (věřím, že omylem, který se vysvětlí) z účtu navíc při platbě kartou. Ubytování v Hostelech je třeba objednávat (většinou taky platit, přinejmenším zálohu) předem, jinak v sezónu riskujete spaní pod mostem. Informace o Youth Hostelech v Edinburgu.
Klasických pastí na turisty je v Edinburgu požehnaně - brnkají obzvlášť mazaně na strunu nacionalismu, keltství, hrdinských pověstí o válečnících (William Wallace - jo, je to ten, co ho hrál Mel Gibson se statečným srdcem - je živější než Jánošík s Fučíkem dohromady), taky si můžete nakoupit haldy "klasických" relikvií od samolepky na auto až po kompletní kilt (Dějiny kiltu, kterak kilt vyrobiti, co se nosí pod kiltem).
Kompletní výbavičku (bez toho gumového chlapa) můžete pořídit již za 540 liber šterlinků ...
Žebravého dudáka pořídíte asi o něco levněji ... ale byl milý, jen kdyby nevyráběl ty příšerné zvuky ...! (Vše o bagpipes.)
Edinburgh Castle navštíví asi každý, kdo jede do Skotska (ročně přes milión lidí! - není údajně v Británii okukovanější památka). Pravda je, že to stojí za vidění, zvláště když vstupné je trapně nízké (9 liber) a večer na nádvoří budou vystupovat hvězdy jako Cliff Richard nebo Tom Jones! (wow!)
Aťsi byl Edinburgh jak chtěl milý (nejneuvěřitelnější názvy hospod nutí k úvahám: Dirty Dicks (159 Rose Street), Dizzies (25 Buchanan Street), French Connection (Rose Street), The Drunken Monk (3 Rutland Street), The Doctors Bar (32 Forrest Road) nebo Ugly Ass (Rose Street)), táhlo nás do dál na sever, proto jsme zamáčkli slzy a vyrazili přes záliv Firth of Forth - přemostěný úúúžasnou stavbou (jeden z divů světa nové doby)
Konečně se před námi začaly objevovat ty správné kopce a hory porostlé vřesem a poseté ovečkami, koníčky, kravičkami, kozičkami, přemnoženými králíky, ... - projížděli jsme, s mnoha zastávkami ke kochání, východní Grampians a srdce plesalo.
Vřesoviště hrála barvami, voněla medem a žila - totální pastýřské idyly
Skotské pláže - tato ve Stonehaven prý je nejhezčí ze všech - zrovna neoplývají opalujícími se naháči ... Pořád jsme si říkali, jak tady musí být krásně v létě, než nám došlo, že je druhá půlka července a zuří to nejlétovatější léto.
Ale i tak to byla nádhera! V životě jsem neviděl dramatičtější mraky ...
Krajina cestou přes Grampians je úžasná a člověk se dostává do povznesené nálady, kdy by snad i komunistům odpustil ... Těžko však odpustit Skotům jejich příšernou angličtinu!!! Časem se na to dá zvyknout, ale zpočátku měla i Leah značné potíže, my nerodilí mluvčí jsme místní nářečí považovali pro značně "chrochtavý" zvuk za holandštinu ... Myslel jsem na naše ubohé studenty, které přesvědčujeme o té správné "proper British English", a bylo mi jich tak trochu líto ...
Prohlídka malé destilerky nedaleko Inverness ztracené ve Spey Valley mezi kopci skotské vrchoviny (nejvýše položená destilerie v Británii) proložená vzorkem 14ti leté malt whisky byla prvním (pro mě) vrcholem výpravy za poznáním. Jen když průvodkyně naší nepočetné skupinky držela řeč za ohlušujícího rachotu jakéhosi stroje, nemohl jsem si nevzpomenout na klasickou scénu z filmu Na samotě u lesa ... (Dalwhinnie Distillery, podrobný a přehledný Průvodce skotskými whiskami, specializovaná stránka o whisky, stránka s řadou odkazů na Single Malt Whisky)
Na obrovské skále nedaleko Stonehaven trčí monumentální zřícenina obrovského hradu Dunnottar Castle ze 13. století obklopeného mořem a ostrými útesy plnými kolonií řvoucích racků. Hradem se procházely takové legendy jako skotská královna Marie, William Wallace či markýz z
Montrose, osm měsíců zde hrstka statečných bránila, a ubránila, skotské korunovační klenoty před Cromwellovou armádou.
Útesy jsou zde vskutku strmé, za pozornost stojí i skutečnost, že fotograf (Saša!!)
si s klidem válečného dokumentaristy fotí a nechá umírat lidi ...
Aberdeen je skotské třetí největší město, o němž se praví, že ho buď musíte milovat, nebo nenávidět. Říká se mu také "žulové město" - zažilo si svých pět minut slávy v průběhu průmyslové revoluce, kdy z něj rychlá výstavba udělala nejšedivější město, které si dovedete představit.
Možná dojem z tohoto města zkazila indická restaurace, kde jsme se za nějakých pět liber nacpali k prasknutí ("zaplať, a jez, dokud můžeš") neskutečných dobrot! Ulicemi Aberdeenu jsme pak profuněli s vydutými břichy (víc než obvykle). Mají taky docela rafinovaný systém parkování: město je rozděleno do několika okruhů od centra, v tom vnitřním můžete parkovat jen půl hodiny, v dalším asi hodinu, ve třetím dvě, atd., neexistuje ani teoreticky najít místo, které by nebylo placené, a není to nic levného ...
Z Aberdeenu jsme zamířili na západ - do přírody. Malebné městečko Kirriemuir (hrdé na dva slavné rodáky: J.M.Barrie, romanopisec a dramatik známý především jako tvůrce Petera Pana, a Bon Scott z AC/DC) je branou na západ do několika hlubokých, dlouhých údolí (glens). Vydali jsme se do Glen Clova, a dobře jsme udělali - asi po hodině jízdy jsme se ocitli v srdci skotské přírody, kde lidé a zvířata žijí v pokojné harmonii, obrovské horské masívy porostlé vřesem a někdy smrky dávají člověku pocítit jeho nepatrnost a bezvýznamnost. Život plyne pokojně a účelně.
V Glen Clova jsme zůstali několik dnů a užívali si pohody. Našli jsme fantastický hotel, jehož součástí byla i turistická ubytovna - skvělé, pět hvězdiček za 10 liber!! (The Glen Clova Hotel and Bunkhouse.)
Takovíto krasavci se volně pohybují všude kolem ...
Výprava do hor z Glen Clova přes Glen Doll do Glen Prosen - celodenní hodně náročná túra, při níž počasí vyšlo dokonale skotské: mrholení (pro obrýlené účastníky nepřekonatelné, že ...), vítr, nízké těžké mraky ... k tomu potoky s lososy, borůvky jako palec, jahody velikosti třešní a nekonečná vřesoviště, po kterých se chodí jako na trampolíně ...
My tady na Východě jsme pověstní sběrači a znalci hub. S námi ještě tak Němci, ale to je všechno. Houbařská horečka vystoupala na rekordní teploty, když jsme míjeli závěje těch nejkrásnějších praváků, které by viděl i krtek v pravé poledne!
Když jsme neodolali a pár jich sebrali na večeři, kolemjdoucí ladies and gentlemen s námi zapřádali hovory, jaktože se prý nebojíme otravy, co se tak s tím dělá, jak poznáme, co je k jídlu a co ne, ... byli milí, a mohli si hlavu ukroutit, když jsem jim zlomyslně přednášel o chuti a kvalitě jednotlivých druhů hub (ale také jsme se dozvěděli, že na některých eko-farmách se v poslední době draze prodávají i jiné houby než žampióny). Mushrooms. Magic Mushrooms.
Pak jsme pokračovali přes Spean Bridge a South Laggan dál na západ ke slavným obrovitým jezerům, z nichž první bylo Loch Lochy (bezvadné ubytování v Loch Lochy Youth Hostelu). Taky se říká, že Loch Lochy má svoji příšeru. My jsme spíš obdivovali skvělé pivo a atmosféru v podpalubí
plovoucího pubu, zblízka jsme se seznámili s černočernými plži velikosti vzrostlé zmije, miniaturními hnědými klíšťaty (Alexa nás naučila "vytahovat" klíšťata geniálním, rychlým způsobem: nalepit flastr, škubnout a je to!) a midgies (česky je to, myslím, muchnička), které vykusují z těla kusy masa a útočí v hustých rojích.
No, a pak obligátní Loch Ness, jezero nějakých 36 km dlouhé, které, kdyby si lidi nevymysleli Nessie, by bylo stejné, či dokonce méně zajímavé než řada jiných (zlatou medaili asi získává neméně známé Loch Lomond). Takhle je to pouťová atrakce (ne všude) s muzeem, multimediální šou, desítkami obchodů, ... Byli jsme rádi, že jsme potkali alespoň zrzavého chlapíka ze starobylého klanu McCochan - neoplýval sice oslnivou inteligencí, ale nechal se vyfotit i s čerstvě vylíhnutým praještírkem.
A pak už na místo nejmilejší - Loch Lomond. Tuhle znáte?
Když jsme poprvé uviděli Loch Lomond Youth Hostel, mysleli jsme, že to bude nějaký omyl - zámek na kopci nad jezerem s fantastickým výhledem.
Mimochodem, celý zámek je možno si pronajmout už za 1 250 liber na den!
Značný problém ovšem činilo trefit do svého pokoje - ještě třetí den jsme bloudili a cesta do kuchyně byla malým dobrodružstvím. Celá ta mezinárodní sebranka, která se schází po hostelech, si té nádhery báječně užívala a všichni byli na sebe hodní ...
No, a pak už jsme museli pomalu točit ze západního pobřeží směrem na jih a uzavřít tak kruh. V rychlosti jsme ještě cestou přes Fort William pozdravili Ben Nevis - s 1344 metry nad mořem nejvyšší horu Velké Británie - kde nám už nezbýval čas na túru, a mířili jsme do předposlední zastávky - Oban (o městě, o Oban Distillery, the Oban Times)
Destilerka v Oban je vyhlášená (založena v roce 1794!), proto jsme ji obejít prostě nemohli. To, co u nás koupíte jen v některých specializovaných prodejnách, to, z čeho znalcům tečou sliny, jen se řekne West Highland Malt, je tady snad i v hračkářstvích ... I ta nejobyčejnější čtrnáctiletka je zážitkem nad jiné, každá buňka v těle děkuje ... (posuďte sami: "Color: deep gold; Nose: fragrant, sweet, with a whiff of smoke; Body: smooth, medium, rich; Palate: round, warming, malty, with delicate peaty undertones; Finish: long, fruity and smooth, with an afterglow like a Western Highland twilight.") ... Tak dost!
Poslední zastávka: Glasgow.
Moderní, pulsující město (pro řidiče obzvláště vypečený systém jednosměrek, který vás vždycky zavede úplně jinam než byste si přáli ...) s kosmopolitní atmosférou. V roce 2003 bylo vyhlášeno hlavním městem evropského sportu (obchody Celticu a Rangers jsou na
nejlukrativnějších místech v centru), pár let před tím kultury. Okolo 2 milionů turistů ročně má co dělat ve dne v noci, v červenci se koná slavný jazzový festival, ale také mistrovství světa dudáckých kapel ... Parků a velikých veřejných zahrad je zde přes 70.
V Glasgow jsme na nádraží vyhodili Leahu, která se vracela do Edinburgu, aby si našla práci a strávila tam nějaký ten rok, a zamířili na jihovýchod, zpět do Doveru, trajekt, deset hodin přes ucpané německé dálnice, jako vždy brutální šok ze všeho nefungujícího a ošklivého zpátky doma ...
Až vás někdy v létě omrzí pláže a horko, budete se chtít nadýchat něco imperiální atmosféry a vidět překrásnou přírodu, vyjeďte si do Skotska.
|
