Ze života školy & jazyková zákoutí
Teacher: Can you tell me the names of three great kings who have brought happiness and peace into people´s lives?
Student: Well, smo-king, drin-king and f.c-king.
Dementia Translatoris
Když je jazyk člověku nepřítelem
Proč učitelé pláčou
O převeselé cestě po Anglii a Skotsku
As Good As It Gets
Jak jsi krásná naše "CZENGLISH" ...
Čech v Česku cizincem
Sbírka českých přísloví - test z mateřského jazyka
Vskutku rozmilý text "Abyste nebyli zaskočeni" z překladatelské praxe
Co když se v překladu objeví rčení? - Čtěte o překladatelských oříšcích (i oříškách)
Další krásný (a zábavný) fejeton o těžké práci překladatelů (a o tom, jak to vypadá, když se to neumí)
Jak se kde říká zavináči?
Je celkem jedno, že v tom plavete, důležité je být při tom elegantní ...
Následující text vznikl spontánně kdesi uprostřed noci v systematicky ničených hlavách účastníků Expedice Třemešek 2000.
Věnováno památkce účastníků a profesorů, kteří přišli o své mozkové buňky při dobývání hory zvané "angličtina". Čest jejich památce.
(Někde v okolí Jeseníku L.P. 2000)
Jak jsem se učil anglicky
V době, kdy již celý svět hovořil plynně anglicky, i já zahořel nutkavou touhou znáti rodný jazyk Shakespeara, Churchilla a Viktora Koženého.
Zvláště když Petra, moje kolegyně, úspěšná absoloventka zvláštní školy, pohrdavě zvedla obočí na moji světovou otázku hov-ár jů-boj, pochopil jsem, že jestli nechci zůstat v propadlišti dějin, musím i já hledat studnici moudrosti a vědomostí.
Začal jsem tedy hledat, kde by mne umění bravurně slovem anglickým vládnouti i brkem psáti naučili. V novinách byla celá řada inzerátů, které slibovaly možné i nemožné. Bohužel všechny se mně zdály podezřelé, zejména z důvodu, že bych měl něco již umět, což rozhodně nebyl můj případ.
Moje touha po vzdělání byla tedy neukojena až do toho osudného dne, kdy moje oko spočinulo na obálce označené "MK jazykové centrum". Beztak bude stejná jako všechny předešlé, myslel jsem si. Značně skepticky jsem ji otevřel, a jaké bylo moje překvapení, když jsem shlédnul text. V nabídce stála zmínka o koních a byla podepsána M. Kočí.
Pochopil jsem, že tam, kde může studovat i kůň a kde je profesorem bývalý kocí, je to přesně to, co hledám.
Letní prázdninová škola AJ byla situována do neobydlené oblasti úpatí Jeseníků. Upozornění na skutečnost, že zde není kromě hub a medvědů ani signál, ve mně nevzbuzovalo žádné podezření. Pravdou je, že cesta, která měla trvat necelé tři hodiny, se vzhledem k absenci směrových tabulí, které vzaly za své odsunem sovětských vojsk, prodloužila na hodin šest. Když jsem k večeru konečně orlí hnízdo objevil, pochopil jsem v zápětí, že je opravdu mezinárodní. Na moji otázku: "Kde je taky škola AJ?", jsem dostal několik odpovědí, bohužel žádnou ve mně známém jazyce. Z trapného přešlapování mně vysvobodila statná Polka vážící 130 kg a o hlavu větší. Když jsem nepochopil ani napodruhé její výklad, tak mně na učebnu prostě odnesla.
Otevřel jsem dveře a pronesl několik týdnů pracně nacvičovanou větu iz-dér eny tíčr? a byl jsem okamžitě zařazen do skupiny číslo dvě. Nevadilo mi to, protože na ústrky jsem ze života zvyklý, a navíc se mně i osazenstvo zdálo poněkud bližší. Prázdné pohledy a jednotlivé neartikulované zvuky, které vydávali, mně činily toto prostředí velmi blízkým, jenom mně hlodala v hlavě otázka, zda studující koně jsou též v naší skupině, či jsou již mezi pokročilými.
Pedagogové byli dva, a jejich úsměvy, kterými nás vítali, měly brzy zmrznout na rtech, protože takovou skupinu ignorantů ještě neviděli.
Zvláště Libor začal od druhého dne tesknit, a když zjistil, že naši skupinu nelze nic naučit, začal po nocích hrát smutné cikánské písně. Od třetího dne to přenesl i do výuky.
Martin bojoval o den délo a vyzkoušel na nás kromě mixeru všechny elektrické spotřebiče. Zvláště naděje, které vkládal do večerní produkce anglických filmů s titulky, se ukázaly jako plané. Tuto hořkou skutečnost zjistil, když byl náhodou svědkem mého rozhovoru s Jardou, ve kterém jsme byli schopni pouze zhodnotit fyzické předpoklady hlavní hrdinky slovy "very gůd".
V té chvíli pochopil, že již nemá cenu zvyšovat dále náklady na elektrickou energii.
Tou dobou dostaly naše skupiny nová jména: první se jmenovala Šprti a druhá - my - nesla název Blbci. Snaha naučit se alespoň něco se projevovala u každého jinak. Sličná Jarka od třetího dne každou přestávku tloukla hlavou o zeď v rytmu rythm-and-blůs se slovy: "Nechci tak mnoho, dej mi aspoň jednu větu!". Usměvavá Sandra drtila v dlaních svého ptáka plyšáka Vraňáka, a když měla něco říct, trhala mu pera. Nutno podotknout, že ke konci výuky to bylo zcela lysé zvíře. Největším nebezpečím pro nás po dobu výuky byla Lenka. Na otázku "Co je to participal kon-ti-ňůs?" zrudla a kousla Jardu do ucha. Aby zdůraznila Jardovu příslušnost k naší skupině, pravila mu něžně: "Co se směješ, blbečku?" Nutno říci, že naše skupina byla v silné početní převaze.
Že jsou mezi námi velké rozdíly jsem pochopil i z toho, když můj spolubydlící Víťa, patřící do skupiny Šprtů, pohrdlivě odkráčel nereaguje na moji otázku Whots the tajm ňů?
Posledním hřebíkem do rakve našich pedagogů byl Jarda, který poslední den týdenního intenzivního kurzu AJ vyhověl prosbám zdrceného Martina. Ve snaze přeložit větu SLUNCE, SVIŤ se Jarda postavil zahleděl k východu a pravil: SONY, svííít.
Jediný, kdo nás, mentálně postižené, neměl opravdu rád, byl kuchař. Nejenom, že měl početnou rodinu, které jsme účastí na obědech snižovali životní úroveň, ale navíc nerad vařil. Hodný Palo, který přišel na snídani o dvě minuty později, byl zuřivým kuchařem pronásledován až na pokoj, a od druhého dne byl nucen stravovat se uzamčený ve skříni.
Naši skupinu doprovázeli i dva přízraky - MARTYNY. Na výuce jsme je nikdy neviděli a setkání s nimi bylo možné pouze když se v doprovodu místních chlapců vracely ráno do svých postelí. Poslední den byli i místní chlapci značně vyčerpáni, a proto MARTYNY se slovy "Přece nevyhyneme!" zmizely v nejbližším lese pronásledovat medvěda brtníka.
Po krásně stráveném týdnu jsme odjížděli nedotčeni a nepolíbeni angličtinou, ale rozhodně bohatší o nesdělitelné zážitky, které nás, zejména Blbce, provázely celý týden. Rozloučení bylo dojemné. Naše skupina se vzala za ruce a zapěla několik cikánských písní o návratu.
Bylo vidět, že nás mají naši profesoři opravdu rádi, protože jak Libor, tak i Martin hlasitě plakali. |
